Můj příběh | Vietnamská jízda - Prožij Vietnam na 2 kolech!
13462
page,page-id-13462,page-template-default,ajax_fade,page_not_loaded,,qode_grid_1300,qode-content-sidebar-responsive,qode-theme-ver-10.0,wpb-js-composer js-comp-ver-4.12,vc_responsive
 

Můj příběh

Pro začátek fakta. Jmenuji se Viet, ale každý mě zná pod jménem Vašek. Oba mí rodiče pochází z Vietnamu, ale já se již narodil a celý život žil v České Republice. Vyrůstal jsem na vesnici, ale většinu dospělého života prožil v Praze. V lednu mi bylo 24 let, ale podle lunárního kalendáře je mi už 25. Na začátek celkem zamotané, že? 

 

Taková typicky běžná otázka od lidí je: ”Cítíš se více jako Čech, nebo jako Vietnamec?”…No, ono není tak úplně snadné na to odpovědět. Možná celá ta otázka je špatně, ale z výše popsaných faktů vám musí být jasné, že určení si vlastní identity není pro nás, “banánové” děti, jen tak. Pokusím se vám tedy stručně mým příběhem nastínit, jak to celé mám já.

 

Začneme jak jinak, než mým dětstvím a to momentem mých tří let, kdy jsem poprvé přišel k mojí babičce. Babička to však nebyla ledajaká a vlastně to ani není moje pravá pokrevní babička. Fakticky řečeno to byla chůva, která hlídala mě a mojí ségru během týdne, když rodiče pracovali v Praze. Každopádně se o nás tímto způsobem starala dalších 10 let. Vařila nám, oblékala nás, učila se s námi, koukala s námi na pohádky, nebo chodila na procházky. Přijala nás jako své vlastní děti a v podstatě nás i tak vychovala.

 

Zásadně ovlivněn českou výchovou i prostředím se mé vietnamské kořeny moc neuchytily a já se o to ani nepokoušel. Spíše naopak. S rodiči jsem mluvil pouze česky, učit vietnamsky jsem se nechtěl a účast na různých komunitních sešlostech pro mě byly spíše utrpením. Pokud byste se mě v této době zeptali na zmíněnou otázku, odpověděl bych vám jistě, že se cítím jako Čech.

 

Z dětství se přesunme rovnou do dospělosti a to do minulého roku. Přes vystudované gymnázium, studium na VŠE, které jsem nakonec opustil, a 3 roky dráhy profesionálního fotografa jsem se dostal do bodu, kdy jsem si uvědomil, že nějaké ty vietnamské kořeny určující mou osobnost v sobě samozřejmě mám. Problém ale byl, že jsem o nich nevěděl téměř nic. Jazyk jsem ovládal na úrovni 3 letého dítěte, zemi znal jen z pár předchozích dovolených a o kultuře nevěděl o moc víc, než běžný návštěvník Sapy. Dobře, možná to moc dramatizuji, ale k zodpovězení určitých otázek to bylo opravdu málo…

 

A tak mě nenapadlo nic lepšího, než odjet přimo ke zdroji poznávat své kořeny. Opustil jsem práci a koncem října roku 2015 odletěl na 8 měsíců do Hanoje naučit se Vietnamsky, poznávat lidi, zemi, kulturu a samozřejmě jíst o život.

 

Musím říct, že to pro mě bylo 8 nejzásadnějších a možná nejkrásnějších měsíců mého života. Neustále jsem něco poznával, objevoval a prostě žil. Projel jsem téměř celou zemi, poznal spoustu skvělých lidí a zažil nespočet zážitků, které jsem si nikdy nedokázal ani představit. Vietnam je naprosto fascinující země, kterou jsem si zamiloval a já mám jen a pouze touhu jí poznávat víc a víc…

 

A proto to celé vlastně dělám. Celá Vietnamská jízda vznikla z mojí touhy se tam vrátit. Vrátit se na cestu a pokračovat v tom, co jsem minulý rok začal, protože jasně vím, že jsem ještě z daleka nedojel do cíle. Chci Vietnam projet křížem krážem, tam a zpátky, znovu a znovu jen abych ho více objevoval, poznával a především chápal…Vietnamská jízda není pouze obyčejný název tohoto projektu. Je to název mého aktuálního života, mojí cesty a já vás na ní tímto chci pozvat…

 

Vašek

 

PS: Kdybyste se mě zeptali nyní, jestli se cítím jako Čech, nebo jako Vietnamec, odpověděl bych vám: “Ani jedno. Obojí se snažím propojovat a to utváří mě.”

honzamartinec-103