Hà Giang, 28. - 30.1. 2016 | Vietnamská jízda - Prožij Vietnam na 2 kolech!
13574
single,single-post,postid-13574,single-format-standard,ajax_fade,page_not_loaded,,qode_grid_1300,qode-content-sidebar-responsive,qode-theme-ver-10.0,wpb-js-composer js-comp-ver-4.12,vc_responsive
 

Hà Giang, 28. – 30.1. 2016

Hà Giang, 28. – 30.1. 2016

Hà Giang, ale pro mě navždy jen a pouze Hazán. Vtipné pojmenování vzniklo právě při mé první návštěvě této nejúžasnější oblasti Vietnamu. Protáhlé, počeštělé slovo Hazááán vzniklo z jediného důvodu, a to hezky, česky, dlouze, trochu poeticky a prostě jasně od podlahy vyjádřit slovem, jak úžasná, nádherná a fascinující tato nejsevernější provincie Vietnamu je. Vždy, když se o této oblasti bavíme, tak ten nejsilnější pocit je: “Ach, ten Hazááán…!”.

Hazán bylo od začátku místo, na které jsem se určitě chtěl podívat. Přáteli i internetem označované za nejkrásnější místo ve vietnamských horách, při tom stále nedotčené masovým turismem. Dechberoucí horské scenérie, etnické menšiny, překrásná příroda, Đồng Văn Karst Plateau Geopark ze seznamu UNESCO posetý krasovými útvary starými cca 216 až 400 miliónů let a k tomu všemu skoro žádní turisté? To prostě chceš!

Do Hazánu se vydáváme po nekonečných pěti dnech v Hanoji, kde tou dobou prší a panují teploty mezi 5 – 10 stupni. Podle místních to je nechladnější zima za posledních 40 let! Lidé dokonce na ulicích rozdělávají ohně, aby se zahřáli. Věřte mi, že 5 stupňů v Hanoji, není jako 5 stupňů v Praze. Nezapomeňte, že ve Vietnamu prakticky nic není přizpůsobeno chladnému počasí od dopravování se na skútru až po domy, které nejsou nijak izolovány. Náročné to bylo hlavně pro mé dva kamarády, Robina a Davida, kteří za mnou přijeli prozkoumat Vietnam s očekáváním 20 stupňů a sluníčka. V Hanoji jsem je držel jenom kvůli výletu do Hazánu od kterého jsem měl tak velké očekávání a navíc na konkrétní 3 dny, kdy předpověď ukazovala slunečno a neuvěřitelných 22 stupňů. Kluci včetně mě byli už celkem otrávení, v té zimě nešlo skoro nic dělat a čekali jsme na výlet do vysněné oblasti ve které nikdo z nás nikdy nebyl a spoléhali na předpověď jasného počasí. V horách. To nezní úplně optimisticky. Ale naše trápení se vyplatilo a od prvního dne jsme byli odměňováni nejen sluníčkem, ale hlavně těmi nejsilnějšími zážitky z celého Vietnamu. Tak silnými, že jsem tam byl ještě dvakrát. Ale o tom třeba někdy příště.

V plánu bylo projet na motorce 320 km za tři dny. Vyrazili jsme nočním lůžkovým autobusem z Hanoje do města Hà Giang, hlavního města a srdce provincie. Již ráno nasedáme na vypůjčené motorky a v podstatě hned za městem se ocitáme v nádherné krajině a po poloprázdných silnicích projíždíme nížinami posetými rýžovými políčky. Po pár kilometrech začínají slibované hory. Míjíme krásná údolí a serpentinami postupně stoupáme výš. Neustále zastavujeme a pozorujeme okolí, neboť jsme fascinovaní, na jakých místech lidé mohou žít. Malé vesničky jsou mnohdy na strmých a těžko dostupných svazích okolních kopců, a to přímo uprostřed polí, která jsou doslova všude. Opět obdivujeme, jak místní dokáží maximálně využít své prostředí k zemědělství, a to většinou v těžce dostupném terénu. Hazán je úžasný v tom, že vás neustále překvapuje. Prostředí se mění každým kilometrem a ten další je lepší, než ten předchozí. Neustále jedete, spatříte něco zvláštního, tak zastavíte a pak několik minut s otevřenou pusou zíráte a nevěříte vlastním očím co a jak je to možné. Po nespočtu zastavení a dlouhého, tichého zírání jsme už dokonce měli hlášku: „Jedeme! Znám super místo! Je hned támhle za další zatáčkou!”. A ono to tak ve většině případů doopravdy bylo. Projíždíte údolími, obklopeni nádhernými kopci a víte, že za zatáčkou získáte novou perspektivu, která bude úplně jiná a neméně nádherná.

Ještě téhož dne vjíždíme do centra geoparku a objevují se slíbené krasy. Tmavě šedivé, místy špičaté, v některých místech připomínající jinou planetu. Hory jsou masivnější a cesty klikatější. A nebo jedete několika kilometrovou rovinkou v údolí a projíždíte totálně chudou vesnicí a pozorujete místní.

Odpoledne ještě navštěvujeme bývalý královský palác Hmongů a prozkoumáváme místní vesničku. Objevuji místní školu, tržiště a nakonec 3 malé děti na cestě, které mě pozorují. Fotím si je a ony se zvědavě přibližují ke mě. Vzpomínám si, že mám v batohu balíček Haribo bonbónů, takže je vyndavám a nabízím. Nejdřív přijde holčička a nakonec i dva kluci. Sedí na zemi, občas se usmějí, pozorují ale spíše s nepřítomným pohledem žvýkají medvídky. Všímám si, že mají špinavé tváře a z nosu jim tečou nudle. Jeden kluk nemá ani boty i když má péřové kalhoty a  teplý svetr. Myslím, že fotka řekne vše.

Pomalu zapadá slunce a my přijíždíme do města Đồng Văn, kde se pro dnešní noc ubytujeme. Nabídka možností večeře není nijak bohatá – pho, smažená rýže, hot pot a nebo rýže s volitelným druhem masa, či zeleniny. Za kulinářským zážitkem jsme sem ale nepřijeli.

_mg_1049

Hory začínají již pár kilometrů za městem

_mg_1136

Stoupáme výš

_mg_1148

Dlouhý horský pás vyčuhující v dáli z mraků

_mg_1176

_mg_1182

Překrásný výhled na obydlené údolí

_mg_1301

Místní děti žvýkající Haribo medvídky

_mg_1331

Krajina je v geoparku poseta krasovými útvary

Následující den nás čeká 70-ti kilometrový okruh, na jehož konci se vrátíme zpět do města Yên Minh, které jsme navštívili jíž včera. Město leží na hlavní silnici, po níž se další den vrátíme zpět do Hà Giang. Hned za městem bychom měli vjet do průsmyku Mã Pí Lèng, spojující Đồng Văn s městem Mèo Vạc. Slíbená je ta nejkrásnější horská cesta ve Vietnamu!

Stoupáme nahoru nad město asi 3 kilometrovou klikatou serpentinou, když to najednou přijde. Poslední zatáčka za skálou a vjíždíme do jiného světa. Po levé straně se najednou objeví neuvěřitelné údolí. Je doslova obrovské a hory na druhé straně jsou nekonečné. Nemůžeme uvěřit vlastním očím. Hned, jak to vidím, tak křičím “WOOOOOW”! Hory jsou masivní, ohromně členité, vlnitě tvarované a často zakončeny do tvaru několika tupých jehlanů. I tady vidíme vysázený bambus a terasovitá políčka, k nimž vedou klikaté cestičky, které z dálky nejsou často ani vidět. Ztrácí se v místech, kam se snad ani nedá dostat. Ale dá! A nejen to! Na prudkém svahu a pár metrech čtverečních lze i něco vypěstovat. Využito je vše! Tady začíná to pravé bohatství. Od teď už doopravdy jenom pomalu jezdíme a nechápeme.

Nebudu se tu dlouze rozepisovat a nechám za sebe mluvit fotky. Stejně si už musíte myslet, že jsem blázen a maniak do hor. Všechno je úžasný, obrovský, nádherný, krásný, ohromující a fascinující. Jenom bych se opakoval. Zmíním asi jen vyhlídkovou terasu uprostřed průsmyku. To je mé nejoblíbenější místo ze všech. Místo, které je položeno trochu níž a do prostoru, tudíž Vás to víc vtáhne do atmosféry prostředí. Koukáte do ohromného kaňonu, kterým protéká řeka. S délkou 1,7 km, hloubkou 700-800 m a sklonem 70-80 stupňů je to nejhlubší kaňon ve Vietnamu, ale i celé jihovýchodní Asii. Nehledě na plán a potřebné kilometry jsme tam strávili 2 hodiny. Jen tak seděli,  pozorovali, odpočívali, bavili se a užívali si to vyjímečné prostředí. Navíc v tričku na poledním sluníčku. Dokonalost.

_mg_1356

Hned za městem začíná průsmyk Mã Pí Lèng s neuvěřitelnými výhledy

_mg_1380

_mg_1436

Kluk hrající si s kamínky u cesty

_mg_1445

Malý „gift shop“, ale především vstup na vyhlídkovou terasu pod ním

_mg_1462-pano_facebook-kvalita

_mg_1480

Terasovitá pole a k nim vedoucí cestičky jsou doslova všude

_mg_1552

_mg_1559

Poslední den je ve znamení cesty zpět do 100 km vzdáleného Hà Giang. Jedeme opatrně, a to především kvůli deštivému počasí. Nejedeme však dost opatrně. Téměř ve stejný okamžik se všichni tři náhle ocitáme na zemi. Mě to uklouzlo v zatáčce, Robinovi po té, co se po mě ohlídl, když jsem při pádu zařval “Do prdele!” a Davida, který byl rychlejší někde před námi potkáváme po chvíli o kus dál, jak sedí s Vietnamci u stolu, kouří a pije čaj a k tomu je celý špinavý a s odřenou motorkou na boku. Smáli jsme se tomu ještě hodně dlouho.

K večeru přijíždíme do města, vracíme motorky, platíme za odřené plasty a ulomené zrcátko a vydáváme se autobusem zpět do Hanoje.

Tak to by bylo. Bylo to dokonalý! Mělo to všechno. Prostě Hazááán! Už chápete?